Rozhovor: Každý talent je jako hrubý drahokam

Petr Vít, Andrea Široká, Foto: Marek Olbrzymek

Po studiích v Rakousku a úspěších v oblasti klasické kytary ho okouzlilo flamenco, za kterým se vydal do Andalusie. Jako pedagog působil v Kolumbii a ve španělské Granadě. Vedle koncertování sám skládá komorní a scénickou hudbu. Působí rovněž jako dramaturg Festivalu španělské kultury IBÉRICA a 13. srpna vystoupí v Sále předků jaroměřického zámku v rámci festivalu Petra Dvorského.

Čím si vás získalo právě flamenco?

Na to neumím odpovědět. Vzpomínám si na nesmírně silný zážitek, když jsem poprvé v deseti letech uslyšel flamencovou kytaru Manitase de Platy. Stejně tak i mé první setkání s hudbou Paca de Lucíi připomínalo oslepující blesk z čistého nebe, okamžik, který ovlivnil celý můj život. Asi také nebude náhoda, že jsem se v emigraci ve Vídni naučil lehce a rychle španělsky, jedním z mých domovů je Granada a ženu jsem si našel v Jižní Americe.

Andalusie a Španělsko – to jsou asi místa, kde vaše láska k flamencu propukla naplno…

Moje láska k flamencu začala mnohem dřív, než jsem se dostal do Andalusie, ale teprve tam jsem flamenco pochopil v celé jeho hloubce a v širších souvislostech. Andalusie byla od nepaměti kulturní křižovatkou a současně i mostem mezi Evropou, Afrikou i Latinskou Amerikou. Je tedy přirozené, že hudba, která se zde zrodila, obsahuje kulturní dědictví těchto kontinentů. Žil jsem v Granadě, ve městě, které je dokladem několikasetletého soužití křesťanů, židů a muslimů a všechny tyto historické stopy v sobě autentické flamenco obsahuje. Věřím, že právě díky tomu je flamenco tak přitažlivé a schopné oslovit publikum na celém světě.

Co kromě hudby vnesl pobyt v Andalusii a Španělsku do vašeho života? Jak vás tato země oslovila?

Kdybych měl definovat Andalusii, tak pro mne to je především prostor a jiné, mnohem intenzivnější, světlo i stín. Barvy olivovníků, vůně levandule a tymiánu a samozřejmě flamenco v celé svojí původní kráse. Iberský poloostrov je nesmírně rozmanitý - naprosto odlišnými světy jsou keltský sever a africký jih. Já jsem ve Španělsku spíš jižanem, užívajícím si hlavně středomořskou kuchyni. Jedno z nejhezčích období svého života jsem prožil v zapomenuté španělské vesnici Alfornón na jižním úpatí Sierry Nevady zvané La Contraviesa. Nedaleko odtud existují nejvyšší vinice v celém Španělsku a jedny z nejvyšších v Evropě – legendární Barranco Oscuro (1368 m. n. m.). Tehdy pro mě bylo opravdovým překvapením najít v nejjižnější části Andalusie nádherná bílá vína, navíc z odrůd Albariňo, Vigiriega či Viognier, tak neobvyklých pro tuto oblast. Pod dohledem Manuela Valenzuely, vizionáře a umělce v pravém slova smyslu zde dozrávají unikátní vinné klenoty v prostředí, kde je samozřejmostí maximální sepětí s přírodou a její naprosté respektování - překrásné horské vinice na strmých svazích v nesmírně chudé půdě s výhledem přes Středozemní moře až do severní Afriky.

Co byste řekl k vašemu působení v Kolumbii?

Učil jsem v Kolumbii několik let na konzervatoři v jednom z nejkrásnějších jihoamerických měst, v Cartageně de Indias. Tam to bylo také hodně o moři – z potápění jsem chodil přímo do vyučování… Kolumbie je nádherná země, velice rád tam jezdím hrát. Kolumbijci jsou nejen skvělí lidé, ale i nesmírně receptivní publikum. Kolumbii jsem procestoval nejen s kytarou na koncertních štacích, ale také s batohem na zádech na pětitisícových sopkách, v mlžných pralesích i v džungli a všude jsem potkal lidi, od nichž bychom se mohli mnohému přiučit i my, věčně nespokojení Středoevropané. Kolumbie není žádná učesaná zahrádka, život zde dokáže být krutý a nespravedlivý, ale i tak se stále setkáváte s milými a otevřenými lidmi, kterým nečiní potíže přijmout vás do rodiny. Navíc, při každé cestě objevuji novou a fascinující muziku. V Kolumbii se totiž prolíná indiánská a africká hudební tradice a to je nádhera! Nemluvě o fantastické kolumbijské kávě - také díky ní jsem se setkal se skvělými lidmi, kteří pěstování té nejlepší kávy zasvětili celý svůj život. Káva s pravdivým příběhem chutná jinak než anonymní balíček ze supermarketu. Sám si ji vozím a pražím.

Vystupujete u různých pořadatelů. Přizpůsobujete dramaturgii koncertu místu konání?

Spíš bych řekl, že si pořadatelé vybírají z mých projektů ty, které vyhovují jejich dramaturgii. Ať už se jedná například o komponovaný pořad z Lorcovy poezie, který děláme s Tomášem Hanákem, taneční představení s madridskou tanečnicí Virginií Delgado, world music projekt Azahar či písňové recitály s Andreou Širokou.

Mají právě i recitály různé zaměření? Jaký repertoár jste zvolil pro náš festival?

Společným jmenovatelem našeho koncertu na festivalu Petra Dvorského je Iberoamerický svět. Iberoamerický ve smyslu dvou kontinentů i dvou kultur: jednak jde o kulturní oblast Iberského poloostrova, tedy Španělsko a Portugalsko, a dále celou obrovskou a různorodou kulturní oblast Latinské Ameriky. Iberský poloostrov v našem programu reprezentují nejen velikáni španělské hudby jako Enrique Granados a Joaquín Rodrigo, ale také například geniální básník Federico García Lorca, jenž psal nejen nádherné verše, ale dokázal také jako zběhlý pianista zajímavě upravovat španělské lidové písně. Kapitolou samou o sobě jsou písně španělských židů, sefarditů, evokující dávné příběhy, naplněné nikdy nekončícím smutkem a nostalgií. Jsem velice rád, že mohu spolupracovat v tomto novém projektu se sólistkou brněnské opery Andreou Širokou. Andrea je totiž vzácným typem pěvkyně, jejíž hlas dokáže zazářit jak na operním pódiu, tak i v intimních písňových útvarech, typických pro iberoamerickou hudbu.

Co byste prozradil ke skladatelům Villa Lobosovi a Ramírezovi a jejich dílu?

Heitor Villa Lobos, největší brazilský skladatel, měl po celý život dvě velké lásky: Johanna Sebastiana Bacha a brazilskou lidovou hudbu. Výsledkem tohoto nevšedního spojení jsou jeho proslavené Bachianas brasileiras, z nichž jsme vybrali v pořadí pátou, kterou autor (sám skvělý kytarista) upravil pro kytaru a soprán. Původní verze je totiž pro soprán a šestnáct violoncell. Argentinský skladatel Ariel Ramírez, další zástupce latinskoamerické hudby, se proslavil nejen svojí Kreolskou mší, ale také písní Alfonsina a moře. Alfonsina y el mar je intimní reflexí na tragický osud básnířky Alfonsiny Storni, která si v roce 1938 jako místo posledního odpočinku zvolila vlny Atlantiku.

Kdo jsou vaši oblíbení komponisté, pokud jde právě o iberoamerickou hudbu?

Určitě již dříve jmenovaný Heitor Villa Lobos, velice si také vážím kubánského skladatele Leo Brouwera. Ze španělských skladatelů mě fascinuje životní příběh Joaquína Rodriga, jenž jako dítě přišel o zrak, avšak i přes tento obrovský handicap se dokázal vypracovat v nejhranějšího skladatele 20. století! Na našem koncertě zazní jeho slavné Adagio z kytarového koncertu Aranjuez v autorově úpravě pro kytaru a soprán. Co se flamenca týká, obdivuji jako skladatele také geniálního kytaristu Paca de Lucíu, jeho věčné hledačství a novátorství. Mimochodem, Joaquín Rodrigo považoval Pacovu interpretaci slavného koncertu Aranjuez za jednu z nejlepších nahrávek svého díla.

Jaká je vaše definice umění, umělce a talentu?

Být umělcem je něco výjimečného, cesta do pekel ovšem je, když se sám umělec výjimečným cítí. Mluvím o výjimečnosti ve smyslu zodpovědnosti za svěřený talent. Talent je privilegium a dar. Vidět a slyšet, co jiní nevidí a neslyší. Najít krásu tam, kde by ji nikdo nehledal a umět ji zprostředkovat a předat dál. Každý talent je jako hrubý drahokam, který čeká na své vybroušení. A broušení je často pěkná dřina… Umění je především touha po dokonalosti. Je to cesta k ideální organizaci určitého materiálu, nekonečné a zarputilé hledání té nejvyšší harmonie a uspokojení z krásna. Umělcem je každý, kdo dokáže využít a do dokonalosti vycizelovat svůj talent. Nezáleží na tom, jestli je právě spisovatelem, řezbářem či kuchařem.

Podílíte se na festivalu IBÉRICA – co bylo impulsem k jeho vzniku?

Vždycky jsem cítil flamenco jako univerzální umění, které dokáže oslovit publikum i kdekoliv za hranicemi Španělska. V roce 2004 jsem ještě žil v Granadě a při jedné z návštěv Brna, díky setkání s mým bratrancem Jiřím Pištělákem, vznikla myšlenka přivézt flamenco (a nejen flamenco) i na Moravu. Zrodil se tak nultý ročník IBÉRIKY v romantickém prostředí boskovického zámku. Díky mojí kolumbijské manželce a našemu vztahu k latinskoamerické kultuře se festival později otevřel i této kulturní oblasti. Před několika lety jsme původní název změnili na „festival iberoamerických kultur" a od loňského roku jsme přesunuli hlavní část festivalu do Brna. Společně s mojí ženou Cristinou, mým bratrancem i ostatními kolegy z festivalového týmu se tak s láskou staráme o toto iberoamerické dítě, které sílí a roste, a jak věříme, hlavně všem přináší pravou jižanskou radost ze slunce a rytmu.

Simona Polcarová

Autor: Redakce